Příští rok bude naše divadlo slavit desítku od svého vzniku. Jsme spolek nadšených amatérů, kteří se rádi neohroženě hrnou do všeho, co se kolem divadla děje. Sami jsem se začali učit "hrát" divadlo, sami jsme si napsali již tři divadlení kusy a sami si všechno režírujeme, aniž bychom měli ponětí, jak na to. Zatím se zdá, podle vyprodaných termínů, že to s námi není tak špatné. Jako principálka bych na Vosím rojení 2013 zopakovala vše, co se nám za těch 10 let podařilo (to, co se nepodařilo, si necháme na jindy - ale také vás na to pozvu). A jako takový bonus si představuji, že uvedeme do života novou veselou pohádku. Jenže - co se nestalo! 

S chutí jsem se pustila do psaní. Nebylo složité si utřídit myšlenky a ujasnit prostředí, ve kterém se bude pohádka odehrávat. Těšit se můžete na pohádkový příběh z královské zahrady, kterou střeží víla Blatka. Jako ve správné pohádce bude všem škodit čarodějnice atd. Zatím nebudu předbíhat. No a když už jsem měla napsanou cca 1/3 příběhu, který jsem si pravidelně ukládala na flasku, tak jsem si jednoho dne tu flasku přejela autem. Tušíte správně - zase nemáme nic, jenom pár poznámek. Je začátek září a já začínám s psaním pohádky od začátku.

Že není jendnoduché napsat divadelní hru, o tom věděl své i Karel Čapek. Místo pohádky vám zatím přináším úryvek z jeho díla "Jak vzniká divadelní hra" z cyklu "Jak se co dělá". Udělejte si svou představu. Hezké čtení, u kterého mě snad i politujete, vám přeje autorka této reportáže. :-)

PRVNÍ POČÁTKY

Ve svých prvních, zárodečných a tápavých začátcích vzniká ovšem hra mimo divadlo, na psacím stole ctižádostivého autora; do divadla vstupuje poprvé, když se autor domnívá, že je hotova. Ovšem záhy (asi za půl roku nebo tak) se ukáže, že není hotova; neboť v nejpříznivějším případě putuje potom zpět autorovi s výzvou, aby ji zkrátil a mimoto předělal poslední akt. Z jakýchsi tajemných příčin je to vždycky poslední akt, co se musí předělávat, právě tak jako vždy je to poslední akt, co na jevišti určitě selže a v čem kritika se vzácnou jednomyslností objeví slabinu díla. Je napodiv, že dramatičtí autoři přes tyto neodchylné zkušenosti trvají na tom, aby jejich kus měl vůbec nějaký poslední akt. Prostě neměly by být psány žádné poslední akty. Nebo by se měl poslední akt zásadně odříznout, jako se uřezává ocas buldogům, aby jim nekazil postavu. Nebo by se měl hrát kus obráceně, s posledním aktem na začátku a s prvním aktem, který vždy je uznáván za nejlepší, na konci. Zkrátka něco by se mělo stát, aby z divadelních autorů byla sňata kletba posledního aktu.

Když tedy je poslední akt dvakrát nebo třikrát seškrtán a předělán a kus přijat, počíná se pro autora doba čekatelství. Je to období, kdy autor přestává cokoliv psát a dělat, kdy není s to ani číst noviny, ani žít v oblacích, ani spát, aniž jakkoliv utloukat čas, neboť žije v transu čekání, že bude hrán, kdy bude hrán, jak bude hrán a podobně. S autorem, který se čeká, není vůbec řeči; jen zcela otrlí autoři dovedou potlačit svůj nepokoj a tvářit se, jako by chvílemi mysleli také na něco jiného než na svůj přijatý kus. Dramatický autor si snad představuje, že by už při dopisování kusu měl za ním stát divadelní sluha a udýchaně vyřizovat, aby pan autor už proboha poslal ten poslední akt, že pozítří má býti premiéra a že on, posel, se nesmí bez posledního aktu vrátit a kdesi cosi. Tak se to ovšem neděje; je-li kus přijat, musí se v divadle po jistou dobu uležet; nabývá tím větší zralosti a jaksi načpí divadlem. Musí nějakou dobu ležet také proto, aby se mohl pak ohlašovat jako “dychtivě očekávaná novinka”. Někteří autoři nešetrně zasahují do tohoto procesu zrání osobními urgencemi, jež naštěstí nemají účinku. Věc se musí ponechat přirozenému běhu. Když se kus dostatečně uleží, začne poněkud jakoby páchnout a musí se s ním ven, na jeviště; totiž nejprve do zkušebního sálu.