Fotogalerie

Po jarní zkušenosti, že pokud členy divadla na několik dnl zavřu do jedné chalupy, je to jenom ku prospěchu našeho divadla, učinila jsem tak i o víkendu 7.12. - 8.12. Tentokrát jsme se vydali pod Trosky.

Tak kampák, Kuzmo Kuzmiči...

Silnice nedaly zapomenout, že je po Mikuláši. Naše chalupa ve Střelči byla v dlouhém zasněženém kopci až na konci vsi. Kdyby byla o 100 metrů výše, asi už bychom museli pěšky a auto nechat tam, kde zrovna bylo. Protože naše posádka (já, Míreček, Ivo a Kačka) přijela na místo jako první, rozhodla jsem se začít s přípravou večeře, ač jsem neměla mít službu. Toto rozhodnutí se posléze jevilo jako jediné možné a správné.  S více než hodinovým zpožděním přijela další skupinka (Petra, Marcela, Verča a Kájina). Jejich příjezd se neobešel bez bloudění ve tmě a marném hledání chalupy. Ještě že jsou ty mobily. Když už jsem zasedali k večeři, přihasil si to poslední člen našeho soustředění Martin (inu někdo si umí načasovat příjezd), který si původně spletl Střeleč se Střevačí, kde jsme také na podzim hráli divadlo. Ještě že tyto vesnice nejsou zase tak daleko od sebe (asi 20 km).  Ale ani on neměl hledání chalupy jednoduché. Rozhodl se zcela logicky vyhledat chalupu, ve které se bude svítit (a moc jich tam ani nebylo). Jeho způsob hledání byl správný, ale přesto mu nevycházel. Pokaždé na něj z okna koukaly vyděšené neznámé tváře. Nakonec také musel nažhavit mobil. Ta naše chalupa sice osvícená byla, ale do uzavřeného dvora - k silnici žádné okno nebylo. Tak jsem Vám krátce popsala, že cesta nestála za nic a že jsme se nakonec všichni šťastně sešli na chalupě.

Poetické ránko

Ráno, když jsem se vzbudili, byl pohled z chalupy neskutečně poetický. Venku svítilo slunko a třpytivý sníh lákal ke koulovačce. Bylo asi devět ráno, v chalupě byl klídek, protože někteří zarputilí spáči byli zatím k neprobuzení. Neodolala jsem a vyšla si do tohoto ladovského rána na zápraží. Okamžitě se mi mrazem slepily nosní dírky a já zase upalovala do tepla chalupy. Ještě že Míreček celou noc topil v krbovkách. Předpověď počasí nelhala ani trochu, po ránu bylo asi mínus 17°C. 

Marcela s Petrou už měly připravené snídaně (a hlavně uklidily ten neskutečný binec po večerní přípravě nové pohádky). Byl čas začít se věnovat tomu, proč jsme sem přijeli - zkoušení divadelních her. Někteří jedinci vylezli z pokojů až po výhružném zvolání "konec snídaně!". Během dne jsme se věnovali zkoušení Dívčí války a nové pohádky.

Prosluněné osobní volno

Po obědě bylo vyhlášeno osobní volno. To nás v podstatě rozdělilo na dvě skupiny. Jedna se vydala na procházku po kouzelně zasněženém okolí s výhledem na blízké Trosky, kochala se pohledem na balony vznášejícíma se na modrém nebi nad zmíněnou historickou památkou (a za již přijatelné teploty vzduchu). Druhá skupinky zalezla pod duchnu a doháněla to, co v noci zameškala. 

Abych svoje vyprávění trochu zkrátila - naše mrazivá mise byla splněna. Máme rozděleny postavy na Dívčí válku a začali jsme se zkoušením, v nové pohádce jsme také rozdělili role a začali zkoušet, Marcela s Petrou se zdokonalili v jejich hře A léta běží pro netřebické vystoupení, upřesnili jsem si Vosí rojení a hlavně jsme vymysleli program na náš společenský vosí večírek, který se bude konat v únoru ve Vestecké hospodě. Všichni jsme odjížděli spokojeni a obohaceni o krásně prožitý společný víkend. Kačka byla navíc obohacena o pěknou modřinu na levém spánku, když si nedala při koulovačce pozor na namrzlé zápraží. Inu - kdo lehá mezi otruby, přichází svini pod zuby.

Fotogalerie: http://www.divadlovosa.cz/photogallery.php?album_id=25