První prosincový víkend zavál naší divadelní společnost do města Miletín, rodiště slavného Karla Jaromíra Erbena. Pokud dostanete nabídku hrát v rodném městě tak významné osobnosti české kultury, jednoduše jí nemůžete odmítnout. Na tento výjezd jsme se „srazili“ 6. prosince ve 14:00 hodin u naší zkušebny.  Tedy až na jednu výjimku, neboť Tomáš (samozřejmě majitel největšího zavazadlového prostoru) měl lehké zpoždění. Po jeho příjezdu jsme naložili „všechny“ věci (vysvětlení později) a s vědomím náskoku, neboť jsme začínali až v 19:30, jsme se vydali na cca 60 km dlouhou cestu.

Cesta proběhla v pořádku, nikdo se neztratil, a nikoho nepotkal žádný defekt. Všichni jsme si libovali, jak nám to pěkně začíná. Po příjezdu do Miletína jsme se rozhodli, že než budeme cokoliv dělat, v klidu si posedíme a přivítáme naše dvě posily, Janičku Fančíkovou, která zaskakovala v roli Okova a Terezu Janouškovou, která nám dělala zvukařku. Poté, co jsme si v klidu objednali čaje a kávy, jsme se pustili do rozhovorů o všem možném. Najednou se řeč zastavila u Okova. Chlácholili jsme Janičku, jak je to jednoduchá role a že to zvládne.

Nyní se dostáváme k tomu, proč byly všechny věci s uvozovkami. Najednou jsme se totiž zarazili. Kdo nakládal obrazy, které přináší Okov na scénu? Po několika pohledech bylo jasno. NIKDO! Nastala panika, kterou málem odnesla naše milá a starostlivá principálka srdečním selháním. Načež byly vzneseny dva nápady. První z nich byl, že z Okova uděláme mluvící postavu. Byl však ještě rychleji zavrhnut než vyřčen, protože přepisovat hru pár hodin před představením není zrovna záviděníhodná situace. Prošel tedy nápad druhý. Ten obnášel 120 km dlouhý výlet, jehož cílem bylo z Vestce dané rekvizity dovést. A protože jsem se držel své zásady naprosté abstinence před představením a nikdo jiný nebyl k dispozici, sedl jsem za volant a na tento výlet jsem se vydal společně s Verčou. Proto nemohu popsat, co se dělo přibližně dvě hodiny v městě Miletíně.

Mohu ovšem popsat cestu, která se zdála být jednoduchým úkolem. Komplikace se zjevila velmi náhle. Shrnuto do několika slov – tma, déšť, mlha, ostatní řidiči, vlak. Cesta uběhla jako voda (příjemná hodinka za volantem) a byl jsem ve Vestci. Klíče od zkušebny, odemknout, otevřít dveře, vzít obrazy…sakra! Kde jsou? Ať jsme se dívali, jak chtěli, obrazy nebyly k nalezení. Po telefonické konzultaci s principálkou jsme nakonec vzali pro jistotu kartony a papíry, a vyrazili do nedalekých Úmyslovic, místa naší poslední štace. Tam se na nás usmálo štěstí, rekvizity byly nalezeny, dokonce i lesní roh, na který si nikdo nevzpomněl! Vše jsme naložili a vydali se na cestu zpět do Miletína. Zpáteční cesta by se dala popsat následovně – tma, déšť, mlha, prázdná silnice. Proto jsem zvítězil nad GPS a do Miletína se vrátil o čtvrt hodiny dříve, než jsem měl. I tak už ovšem hodiny odbily sedmou hodinu večerní a do představení zbývala půlhodinka.

Po několika narážkách typu „kde se flákám, když hrajeme za půl hodiny“ a „jak si to představuješ, když sraz byl ve dvě hodiny“, a po několika mých myšlenkách na rituální vraždy, jsme se převlékli a soustředili se na představení. Lidí dorazil prakticky „plný dům“ a atmosféra byla vynikající. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kdo přišli na naše představení. Byli jste skvělí! Představení se obešlo prakticky bez zaváhání, když nepočítáme tzv. odbouchnutí Přemysla a Vlasty (rozuměj „rozesmáli sebe a lidi s nimi“). Podle našeho milého Lumči alias Martina Kroha jsem tuto skutečnost o výbuchu Vlasty a Přemysla zvěstoval s „radostným ksichtem.“ O tom by se dalo polemizovat, ale přeci jen božský a moudrý je jen jeden, že Lumčo!

Po představení a sbalení rekvizit (při kterém jsem několikrát nezapomněl zmínit, že přijet na štaci, kde jsme měli postavenou scénu, bylo bezva – rituální vraždy tentokrát mířili opačným směrem ke mně) jsme se odebrali do salonku, kde jsem zanechal odpoledne svou kofolu a kávu, na večeři. Při ní se debatovalo o hře a byli jsme rádi, že to nakonec i přes komplikace všechno dobře dopadlo.

Krátce ještě k lidem, kteří měli naše pozvání na starosti, tedy k milým a přátelským bytostem z DS Erben. Děkujeme moc za vlídné přijetí a dary (naprosto úžasná buchta, která padla při rozboru našeho představení, a brožurky o Miletíně a K. J. Erbenovi). Doufáme, že si nás ještě někdy pozvete, neboť ve vašem divadle se nám moc líbilo. A ještě jednou děkujeme všem těm nadšeným divákům, kteří se (alespoň dle jejich reakcí) výborně bavili a vytvořili fantastickou atmosféru.

Zapsal: Ivo Ryšavý alias Bivoj