Co je to „hrát“?

Myslím, že si mohu dovolit tvrzení, že každý z nás si alespoň jednou v životě vyzkoušel hraní, i když to nemuselo být zrovna před klasickým divadelním publikem. Je to prostě součást našeho života. Převážně ve spojitosti s dětmi, třeba když se plyšový drak právě chystá sníst plastovou princeznu, nebo například oblíbené děkování imaginárnímu Ježíškovi. Ale jsou to i jiné situace. Například při pohovoru, na kterém se snažíme získat vysněné místo. Nebo pokud chceme udělat dojem na osobu opačného pohlaví. Možná nejlepší herecký výkon se snažíme podat při vykrucování se z hrozící pokuty od jakéhokoli státního orgánu. To všechno se dá považovat za improvizační amatérské divadlo. To všechno ale vyplývá z momentální situace, kdy potřebujeme akutně něco vyřešit. Utěšit plačící dítě, dostat onu vysněnou práci, nebo se vyhnout již zmiňované pokutě.

Pak je ale hraní, které dělá člověk proto, že mu to přináší potěšení. Je to záležitost převážně extrovertních lidí. Určitě je zde ale potřeba i lehká dávka exhibicionismu. Takového člověka si určitě všimnete i v běžném životě. Většinou to bývá někdo, kdo má okolo sebe hlouček lidí a nejvíc slyšíte právě jeho. Abych nemluvila jen obecně, povím Vám o svém „hraní“.

Už jako dítě jsem se cítila nejšťastnější, když jsem na sebe mohla natáhnout záclonu a hrát si na princeznu, nebo si vzít legíny a sukýnku a předvádět Dádu Patrasovou a její cviční. Ovšem základem všeho bylo pro mě obecenstvo a jeho uznání. V dětském věku to byla převážně mamka, taťka a bráška. Postupem času se mým obecenstvem stali hlavně kamarádi a spolužáci. Největší problém mi „herectví“ přineslo v době maturity. Jelikož jsem dělala raději spoustu jiných věcí a moc se neučila, dostala jsem odklad maturity na září. Dnes jsem za to panu učiteli na účetnictví vděčná. Takže v době, kdy se ostatní spolužáci učili na řádný termín maturit, já pilně vymýšlela program na závěrečné poslední zvonění. A opět jsem se cítila šťastně, když za mnou spolužáci přišli s tím, že jsem to vymyslela opravdu dobře a všichni se do toho na závěr školního roku pustili.

Dnes často přemýšlím, zda bych to udělala jinak, kdybych se mohla vrátit v čase. Rozum mi říká, že jsem se měla věnovat více učení a vystudovat vysokou školu, ale právě ta touha po uznání „hereckého umění“ mě přesvědčuje, že bych dnes zřejmě nejednala jinak. Všechen váš smích při představení, každá vaše slza od smíchu, každý váš potlesk, každá vaše pochvala, kterou jsem za dosavadní hraní dostala, to všechno za to stálo. Asi nebudu přehánět, když řeknu, že je to jakýsi druh drogy. Bohužel vysoce návykové. J

Každopádně mé tehdejší rozhodnutí mi přivedlo do života spoustu nových přátel, za které jsem vážně vděčná. V první řadě jsou to všichni herečtí kolegové ze spolku V.O.S.A. A pokud se chcete dozvědět, jak jsem se k nim vůbec dostala a jak vypadala zkouška mého „talentu“ Tak to už je zase téma jiného článku.

Mějte se hezky a brzy na viděnou.