Nedávno jsem slyšela jednu velmi veselou historku. Bohužel si již nevzpomínám, zda ji vyprávěl někdo v televizi, nebo zda se jednalo o zkušenost našeho souboru z dob, kdy jsem si ještě ani netroufala pomyslet, že bych zde mohla hrát. Ale není to vlastně jedno? Důležitý je hlavně obsah. Jedná se totiž o obyčejný smích.

Začalo divadelní představení. Herci se snažili, avšak publikum připomínalo muzeum voskových figurín, i přesto, že šlo o hru poměrně komickou. Sama za sebe můžu říct, že není nic horšího, než nereagující publikum. S přibývajícím časem se úsilí herců zvyšovalo, stejně jako se zrychloval tep při představě, že představení skončí debaklem.

Na konci samotného představení i na konci svých sil se herci očekávajíc nejhorší uklonili a v tutéž chvíli se sálem rozezněl obrovský potlesk. Herci na sebe jen zmateně hleděli. V tom se zvedl jeden z diváků a přišel hercům poděkovat se slzou od smíchu u oka a se slovy, „To bylo tak krásné představení, měl jsem co dělat, abych se nezačal smát.“

Po zjištění, že bylo obecenstvo předem důrazně upozorněno, aby herce nerušilo při představení různými zvuky, bychom rádi tuto věc uvedli na pravou míru. Jsou totiž zvuky nežádoucí, ale pak jsou zvuky žádoucí, ba se nebojím možná říci až zvuky toužebně očekávané. Jedná se o smích a potlesk. O tom se koneckonců dočtete i v článku „Co je to hrát?“ Když tyto dvě věci nepřicházejí, předpokládá herec, že jeho výkon není dobrý, nebo že je něco v nepořádku. Jenže neví co.

Samozřejmě se může stát, že se Vám na představení nebude něco líbit. V tom případě se nám to ale také nebojte říct. Kritiku pozitivní i negativní přijímáme se stejnou vážností. Alespoň budeme vědět, na čem máme do příště zapracovat k všeobecné spokojenosti.

Mějte se krásně. Budeme se těšit na dalším představení. A pokud se Vám bude líbit, nebojte se nám to dát najevo. Však Vy už víte jak J