V brzkých ranních hodinách (asi kolem osmé) nás skrze plachty stanů probudily lehké sluneční paprsky. A jelikož základem každého dne (a vodáka) je snídaně, loudali jsme se jednotlivě do umýváren a poté rovnou ke kiosku, kde bylo zahájeno velké pondělní snídání. Někteří z nás se spokojili s rohlíkem a paštikou, někteří ze strachu, že v době oběda už nebude polévka, si ji dali hned ráno a ti, co ten den zrovna zahájili proces hubnutí, si dopřáli pořádnou porci palačinek a čaj s třemi cukry. VždyŤ zítra je také den a začít se může s hubnutím klidně až zítra.

Před desátou hodinou dorazil zbytek posádky přezdívaný "plzeňáci." Většina z nich totiž pocházela z Plzně. V tu chvíli nastalo dlouhé vítání - celkem nás totiž bylo asi 30 a než se s každým pozdravíte, popř. seznámíte, to zabere přece jen také nějakou tu minutu, a o hoidnách ani nemluvě.

Brzy na to dorazil i pán s kánoemi. Strhla se velká rvačka o "uloupení" té nejlepší kánoe, nejlepších pádel (proč bych si měla brát to příšerné červené úměrné mé výšce, když si mohu vzít to krásné zelené, které je tak dvakrát delší?) a barelů. Velitel Přemek z uctivé dálky u své vlastní kánoe sledoval naše počínání a vesele se bavil.

Když došlo k jakýmsi kompromisům, nastala další bojovka - narvat všechny OPRAVDU potřebné věci do barelů, zbytek do aut. Poté řidiči jednotlivých limuzín odjeli směr Zvíkovec, kde své plechové miláčky zaparkovali, se slzami v očích se od nich odloučili a dvěma auty, která putovala z kempu do kempu kvůli výbavám pro psy (poněvadž my lidé se bez všech věcí obejdeme, kdežto psi nikoliv), se vrátili do kempu U Dolanského mostu.

My ostatní jsme mezitím pilně vytvářeli svá poznávací znamení a lakovali si nehty. VŠICHNI! Včetně mužů. A jelikož nejsme žádné vodní přízraky, čekali jsme na odbití poledne a teprve poté zahájili výjezd. Plzeňáci už stihli vyrazit, my - členové VOSY - jsme zahájili pomalé (či spíše opatrné) spouštění kánoí na řeku. Pobrali jsme záchranné kruhy a kanystry s "palivem". Posledni opozdilci se tak dostali na "nepředvídatelnou" Berounku.

Naše společníky jsme dohnali za malou chvíli neuvěřitelnou rychlostí 2 km/h. S úsměvem na rtech a dobrou náladou jsme soulodili, doplňovali palivo (ve formě vaječného koňaku) a bavili se. Dokud nás proud unášel vše bylo tak, jak má být, ale později nastaly kruté chvilky. Proud nás zradil a my byli donuceni naši "vodní sešlost" rozpustit. Ale o pár metrů dál jsme zakotvili na večeři - PIZZU. Po vydatném jídle nás čekal jez - jenže ten si na nás nepřišel, takže jsme i my - začátečníci - se slovy: "Když to dali oni, dáme to taky!" jez sjeli bez nejmenších problémů. Jen jeden čtyřnohý člen jedné nejmenované posádky zahájil pod jezem ukázkový výstup z lodi s tím, že raději poplave vedle kánoe. Naštěstí se brzy unavil, a tak s elegancí sobě vlastní nastoupil raději zpět. 

Všichni jsme se utábořili pravděpodobně v tom nejmenším kempu u Berounky a odebrali se do kiosku, kde část vosí výpravy hrála vysoce náročnou a nebezpečnou karetní hru "Prší!" Zatímco zbytek doufal, že svým nezodpovědným chováním ten déšť na příštích několik chováním ten déšť na příštích několik dní nepřivoláme...  chováním ten déšť na příštích několik dní nepřivoláme...