Když jsme ve Vestci nakládali několik hodin před představením rekvizity, principálka podotkla: "Musíme mít opravdu všechno, protože z Radouně se vracet pro rekvizity nestihneme!" Ubezpečili jsme ji, že ze zapomínání rekvizit ve zkušebně jsme už dávno vyléčeni. A tak když půl hodiny před představením kníže Přemysl hledal luk, docela jsme se divili. Protože ten zatracený luk přece nemohl zůstat ve zkušebně, toho bychom si všimli. Ten s námi určitě dorazil do Radouně. Co si budeme povídat. Nedorazil. A pokud dorazil, někdo ho tam tak dobře schoval, že nikdo nevěděl kam. Kníže si zatím - nevyveden z míry - "vyrobil" z místího přírodního materiálu svůj vlastní. Zkusil vystřelit a - šíp letěl. 

Jaké bylo naše překvapení, když při scéně střelba z luku do zákulisí přiletěl šíp, který se zastavil ještě na scéně. Přemysl šíp "popostrčil" blíže k zákulisí a vesele střílel dál. Napjatě jsme čekali na další šíp. Šíp nikde, když vtom se ozval kníže: "Už jsem vystřelil!" Na to Vojen reagoval svým "zásah," i když k němu nic nepřiletělo, ale knížeti se neodmlouvá. Provizorní vlastnoručně vyrobený luk fungoval pořádně jen jednou - při zkušebním výstřelu. Při těch důležitých výstřelech postupně odumíral... Doteď nevíme, kde se luk nachází.

PS. Ve chvíli, kdy kníže na scéně toká s moudrou Kazi, přichází Okov se svým návrhem rakve. V Radouni se k němu Přemysl otočil, aby mu vynadal a omylem ho nazval Bivojem, aby se hned nato opravil. Při další scéně, kdy Okov znovu vchází, kníže řekl: "Ano, tohle je Okov." Těžko říct, zda chtěl přesvědčit publikum nebo hlavně sebe.